Blog

STUPID LOVE STORY II.

Část 2: Sára

odkaz na první část zde: STUPID LOVE STORY I.

Vystoupila jsem z vlaku a při vzpomínce na něj mi ukápla další slza jako hrách. Nevím proč, asi protože to setkání mi přišlo svým způsobem nadpozemské. Možná za to mohl fakt, že se mi svými básněmi trefil přímo do citlivého místa v mém srdci.
Jak jsem stála na nádraží a čekala, až pro mě přijede táta, ukáplo mi těch slz víc. Doufala jsem, že ho ještě někdy uvidím, ale on asi neměl zájem. Čekala jsem, že se osmělí a zeptá se na telefon, na něco … Neplakala jsem ale kvůli němu, plakala jsem kvůli Martinovi.
Táta přijel. Netvářil se zrovna vesele. Psala jsem mu narychlo, původně mě měl odvést Martin. Táta asi chtěl jít do hospody, možná už i jedno pivo vypil.
“Ahoj, tak si nastup. Ukaž, dám ti ten kufr do auta”
Byl poněkud chladný. Věděla jsem proč, má Martina rád.
Věděla jsem taky, že až dojedeme k našim, čeká mě další kázání o tom, jak si šlapu po štěstí.
Bylo mi to v tu chvíli jedno.
Cesta měla trvat dvacet minut. Z nádraží přes Leštinu a Lesnici. Těšila jsem se na svůj pokoj a svou postel, jakkoli jsem už několik let s našima nežila.
“Děkuju Tati”, jenom jsem špitla a zaplula na zadní sedadlo. Neměla jsem náladu sedět vedle něj.
Rozjeli jsme se a táta usilovně dělal, že kouká na cestu, a ne na mě ve zpětném zrcátku. Stejně jsem cítila jeho tvrdý pohled. Ukápla mi další slza.
Koukala jsem z okna a myšlenky se mi rozutekly. Znovu jsem si přehrávala velkou hádku, kterou to všechno začalo, asi před měsícem. Uvědomila jsem si, že mě Martin celé čtyři roky našeho vztahu soustavně dusí. Že mě postupně odstřihává od mých přátel, zpochybňuje moje snahy dostat vytouženou práci v redakci novin. Bylo toho víc.
“Zastavíme se ještě do obchodu, doma nic není, nečekali jsme tě.” zavrčel na mě táta. Přetrhl mi proud myšlenek. Jen jsem mlčky přikývla. Táta nic nedodal a odbočil k supermarketu.
“Jdeš se mnou?” Zmohla jsem se jen na zavrtění hlavou a po tváři se mi skulila další slza.
Táta bouchnul dveřmi a nechal mě samotnou.
Táta má Martina rád. Martin je podle něho správnej mužskej. Má peníze a má rád fotbal.
Martin má pádnou ruku. Nikdy mi neublížil, ale před tím měsícem mi vrazil facku. Cítím ji na tváři doteď. Pálilo mě víc to ponížení. Vyhodil mě tehdy ze svého bytu, ve kterém jsme spolu tři roky žili. Řval po mně, že jsem nevděčná rozmazlená děvka. Řval po mně, že když bude chtít může mít na každém prstu deset takových jako já. Řval po mně, ať si táhnu k rodičům, že bez něj jsem absolutní nula.
A já šla. Klíče jsem mu potupně musela nechat na stole, vzala jsem si jen peněženku a mobil a vyšla ven na ulici. Po pálící tváři se mi kutáleli slzy jako hrachy a já mezi vzlyky volala mámě, že potřebuju, aby pro mě přijeli.
Tenkrát přijel táta.
Proud myšlenek se přetrhl znovu, jak táta otevřel kufr a naskládal tam nákup. Odvezl vozík, vrátil se a beze slov jsme pokračovali v cestě.
Koukala jsem z okna a důsledně se vyhýbala pohledu na tátu. Tehdy po té první noci u nich, jsem ráno našla Martina, jak sedí s tátou u snídaně. Neskutečně ve mně hrklo. Táta mi řekl, že mu Martin vysvětlil, co se stalo a přišel se mi omluvit.
Utekla jsem do pokoje.
Nechtěla jsem nikomu otevřít, nakonec mě máma uprosila ať tomu dám šanci. Ten den jsem se k Martinovi vrátila. Slíbil mi, že se všechno změní.
Myšlenky mi zalétly k Pavlovi, kterého jsem potkala dnes ve vlaku. Jaký asi je? Je lepší člověk než Martin? Mohla bych být s někým takovým šťastná? Marně jsem se snažila rozpomenout se na některou z básní, které mi pověděl.
Zůstal z nich ve mně jen takový neurčitý otisk pocitů, a jako bych cítila slabě jeho vůni. Usmála jsem se na svůj odraz v okýnku auta, ani nevím proč.
A jak jsem se usmívala, rozhodla jsem se. Po měsíci jako na vlnách, kdy jsem neustále utíkala a vracela se, neschopná se pohnout z místa. Rozhodla jsem se, že Martina opustím.
Dokonce jsem se odvážila zvednout oči a nepatrně se usmát na otcovy tvrdé oči v zrcátku.
Když jsme dorazili k našim, bezmyšlenkovitě jsem vysoukala z auta kufr a za zvuků drncání se vydala po dlažebních kostkách dovnitř. Špitla jsem “ahoj” na mámu. Za tu chvilku, co jsem ji zahlídla, jsem viděla, že asi brečela.
“Ahoj Sáro, večeře bude asi za půl hodiny” stihla ještě zavolat, než za mnou zapadly dveře mého starého pokoje.
Padla jsem zády napřed na postel. Hleděla jsem na hvězdičky přilepené na stropě. Ty hvězdičky jsme tam s tátou lepili, když mi bylo asi sedm. Tenkrát mi říkal, že každá z nich je andílek, který hlídá můj spánek.
Vlna naděje, že to zvládnu, kterou jsem pocítila v autě, mě rychle přešla.
Ležela jsem a koukala na ten strop.
Přišla máma a přes zavřené dveře se se mnou pokoušela mluvit.
Říkala mi, že mě má moc ráda. Potom mi říkala, že taťka mě má taky moc rád.
Potom mě ujišťovala, že s Martinem to bude určitě dobrý, vždyť je to takovej rozumnej mužskej.
Vzdala to asi po dvaceti minutách.
Potom přišel táta. Zabušil na dveře. “Pojď se okamžitě navečeřet, když už se s tím máma kvůli tobě dělá.”
Utřela jsem slzu a šla. Nedalo se nic dělat.
Monotonně jsem žvýkala lososa. V jídelně bylo dusno. Máma mlčela a táta se mračil.
Po několika minutách se máma odvážila.
“Táta volal Martinovi, zítra se pro tebe zastaví. Vůbec se na tebe nezlobí.”
Vidlička mi vypadla z ruky.
Všechno ve mně vzkypělo.
Začala jsem se třást a vzlykat. Potom kašlat. Naši nevěděli, co se děje. I táta se tvářil ustaraně, a to je tvrďák.
“Já jsem s tím hajzlem skončila!! Copak to nechápete? Dejte mi už konečně pokoj kurva!!”
Na víc jsem se nezmohla, nechala zpola rozjedeného lososa a utíkala do bezpečí svého starého pokoje.
Brečela jsem několik minut. Přišel za mnou táta. Posadil se vedle mě na postel a hladil mě po zádech.
Mezi vzlyky jsem mu začala poprvé vyprávět mou verzi příběhu. Tak jak to s Martinem bylo. Od začátku do konce.
A on poslouchal a mlčel.
Pak bylo chvíli ticho.
“Proč jsi nám to s maminkou neřekla dřív? Kdybych to tušil, vyrazil jsem toho hajzla z domu hned to ráno.”
“Strašně jsem se styděla a bála”, odpověděla jsem mu šeptem.
A on mě objal. Hladil mě po vlasech. A já byla znovu jeho malá holčička.
“Děkuju tati”, zašeptala jsem jen. A on už nic nedodával, jen jsem viděla tu jednu slzu, jak mu klouže po tváři dolů.
Dlouho jsme seděli a nechali působit kouzlo okamžiku, které jako by ze mě sejmulo prokletí.
Potom se na mě táta usmál. “Zítra ti k Martinovi zajedu pro věci. Zatím zůstaneš u nás, a dál se uvidí. Dobrou noc andílku.” A s tím se zvedl a odešel.
Ležela jsem ještě chvíli v posteli. Jako by ze mě spadl velikej kámen.
Začala jsem si vybalovat z Prahy. Nakonec, když jsem měla všechno hotovo, otevřela jsem notebook.
Jen tak jsem brouzdala, podívala se na zprávy z domova i ze světa, okoukla svůj oblíbenej modní blog a když už nebylo co, zabrousila na Facebook.
A světe div se, tady na mě čekalo překvapení.
“Ahoj, musím být úplnej blázen, že ti píšu, ale nedalo mi to. Dneska jsme se potkali ve vlaku z Prahy, ty jsi vystoupila v Zábřehu a já se ani nerozhoupal k tomu si říct o nějakej kontakt. Naštěstí máme Facebook:) a svět FB je malej… Strašně rád bych tě pozval na kafe a pokračoval v našem povídání. Buď někde tam u vás anebo přijeď do Olomouce. Co ty na to? Ahoj P.”
Můj nesmělý úsměv se znatelně rozšířil. Jasně, že na to kafe půjdu!

 Pokračování příští víkend. Pokud se ti povídka líbí, budu moc rád pokud ji nasdílíš se svým okolím, aby si ji mohlo přečíst více lidí. Můžeš využít sdílecí tlačítka níže.  

Leave a Reply

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..