Blog

Začít psát, doopravdy.

Musím se k něčemu přiznat.

Vždycky jednou za čas dostanu chuť něco začít psát. Vydržím u toho pár dní anebo třeba i týdnů, dám vznikající dílo přečíst několika lidem, sklidím pochvalné komentáře a povzbuzení k pokračování práce.

A pak to jaksi samo zdechne.

Moje odhodlání se rozdrobí pod váhou každodenních povinností, několika chvil, kdy se mi psát chce a nemůžu, jednoho dvou týdnů, kdy se na to vybodnu, protože se nemůžu dostat přes nějaký obtížný úsek…

Psaní je skvělý, ale je to dřina. Nemyslím si, že jakákoliv jiná forma vyprávění by byla méně náročná, to rozhodně ne. Tuším, jak moc se nadřou třeba s jednou fotografií fotografové, pokud má být perfektní a vyprávět hluboký příběh. Jen je jaksi zavádějící ta premisa, že ke psaní člověk vlastně nic nepotřebuje, a tím pádem dokáže něco stvořit z ničeho, a tím pádem je to snadné.

Není.

A já se bohužel vždycky tak nějak vydám tou horší cestou, kdy se snažím napsat něco rozsáhlého, protože napsat fantasy román je můj sen. Napsat knihu přesně takovou, jakou bych chtěl objevit na poličce knihovny a s chutí si ji přečíst.

Trochu odbočím. Poslední rok můj život nejvíc ovlivňuje to, že mám malého syna. Teď mu byl nedávno jeden rok, a je pravda, že množství volného času se s dítětem doma rapidně snížilo. Na druhou stranu jsem v posledních týdnech začal přemýšlet poměrně vážně o tom, že postupem času se z toho nedostatku času možná stala taková univerzální výmluva směrem k sobě samému. Univerzální výmluva proti čemukoli, co stojí trochu více námahy a není hotové za dvě hodiny.

Odbočka číslo dvě. Několik týdnů zpátky se mi ozval po zhruba deseti letech spolužák ze střední. Bylo to několik velmi zajímavých zpráv vyměněných po sociálních sítích, protože je aktuálně na Novém Zélandu. Dostali jsme se i ke psaní a podobným věcem, o tom, jaké životy žijeme a já si uvědomil, že čas strašně rychle protéká mezi prsty. Lituju všeho toho času, který jsem úplně promarnil v minulosti.

Bez toho kvanta zbytečně spáleného času v minulosti by ale asi bylo těžší si dneska vážit každé minuty a hodiny tolik, kolik pro mě dnes znamená. A je prostě nutné si dát závazek přestat si nechat protékat ten čas mezi prsty.

Odbočka číslo tři. Z mého pohledu relativně hodně nedávno jsem absolvoval inspirativní víkendový kurs tvůrčího psaní s výborným lektorem Reném Nekudou (www.renenekuda.cz, všem kreativním lidem vřele doporučuji). Schválně jsem napsal že z mého pohledu relativně nedávno – a ono je to už rok a půl! Rok a půl a já jsem za ten rok a půl napsal s prominutím velký houby. To pro mě bylo relativně nepříjemné prozření.

Odbočka číslo čtyři, doufám že poslední😊 S manželkou se snažíme vnímat různé způsoby výchovy dětí, a nedávno je to jen pár dní jsem prostě zaslechl jednu myšlenku, která mi leží v hlavě a kterou si chci vztáhnout i na sebe. Ta myšlenka – a budu trochu parafrázovat – se týkala toho, co je „normální“ a správně. V tom konkrétním případě pořídili malý písek děťátku přímo domů. Jasně řeklo by se, hrát si doma s pískem, to není normální, dělá to binec. To se doma nedělá. A co když se to zrovna u vás doma dělá? Co když je to v pohodě, protože jste s tím všichni doma v pohodě?

Od té doby mi tohle zní v hlavě, a tak nějak se mi to roubuje na to moje psaní a další věci. Vždycky jsem měl problém s tím rozporem, že na jednu stranu mám rád, když moje věci může někdo číst poměrně záhy potom, co jsou dopsány, a na druhou stranu strašně řeším, co na to lidi řeknou. A že asi trapný se stylizovat do role nějakého „vypravěče příběhů“ a „pisálka“ nebo dokonce „spisovatele“, když jsem nikdy nic pořádně nedokončil, nikdy mi nikde nic nevyšlo, a vlastně to možná neumím.

I z tohoto důvodu jsem obnovil web, který jsem nechal rok dva zpátky zaniknout.

Umožňuje mi to podělit se s „internetem“ o své myšlenky a třeba se najde i někdo koho bude bavit moje věci číst. Každá pochvala, konstruktivní kritika ale třeba i zmínka je totiž palivem, které dokáže popostrčit to úsilí dodělat něco pořádného a krásného.

Něco si jen tak šmrdolit „do šuplíku“ je pro mě cesta k tomu, že za měsíc už si nebudu minimálně na rok „šmrdolit“ nic.

Psaní je těžký a chce návyk. Na druhou stranu za hodinu denně můžou vznikat úžasný věci.

Plán na nejbližší dobu:

  1. Začít svoje myšlenky pravidelně psát sem na blog – vizualizace myšlenek a zveřejnění svých závazků je mocná zbraň.
  2. Pokračovat v psaní fantasy, které mám rozepsané
  3. Zkusit nějakou povídku

Tak mi držte pěsti, a pokud jste dočetli až sem a máte chuť, nechte mi pár slov na povzbuzení, nebo pošlete třeba zprávu.

Pavel „Uldor“ Polcr

Rating: 1 out of 5.

Leave a Reply

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..