Povídky

Jana

Jana se po dlouhé době cítila šťastná. Už dávno si nemyslela, že je toho ještě schopná. Soustředila se pouze na samu sebe. Byla jen ona a ševelení větru. Byla jen ona a hebké doteky slunce na její tváři. Uvědomovala si zvonkohru okolního světa jen jako cinkání na pozadí své mysli. Oddělila se od všech problémů, které ji poutaly jako okovy.

To přece nebyla ona, to byl někdo jiný. 

Vítr si hrál s pramínky jejích vlasů a konejšivě si s ní vyprávěl. 

Toto byl její svět. 

Tady nebylo místo pro rakovinu. Tady nebylo místo pro nevěru. Tohle byl svět, ve kterém děti neumíraly dříve než jejich rodiče. 

Po levé líci jí stekla jen jedna slza.

Jen jedna slza, než udělala krok do prázdna. 

Neskač, bylo poslední slovo, co slyšela.

***

Petr se zhroutil. Kolena se zabořila do prachu pokrývajícího střechu budovy. Nedokázal ovládnout vzlyky, které mu roztřásly celé tělo. Nestihl to. Skočila.

Helma mu sklouzla z hlavy a cinkla o kovovou mříž. Z vlasů mu odlétávaly kapičky potu, jak se ztěžka přerývavě nadechoval. 

Kapitánova mozolnatá ruka mu dopadla na rameno. „No tak, dej se dohromady.“ Kapitán už toho zažil hodně, byl to tvrdý chlap. Ale tohle s ním zamávalo také. Nějak ho nenapadlo nic dalšího, co směrem k vzlykajícímu Petrovi dodat. 

A tak jen stál, zatímco se ostatní hasiči a záchranáři hluboko dole pod nimi hemžili, jako mravenci v marném a předem prohraném boji. 

***

Kvílení sirény. Dispečink je poslal bez návratu na základnu k dalšímu výjezdu. Dopravní nehoda. 

V Petrovi zvuk sirény uvolňoval dávky adrenalinu. Naučené reflexy, vštěpené během několika měsíců jeho služby, se naplno projevily a zase získal plnou kontrolu. 

Tohle byla rutina. Příjezd na místo, udělat co je potřeba, stříhání plechů, likvidace provozních kapalin, uklidit a návrat zpátky na základnu. 

Tentokrát potichu, bez sirény. 

I v kabině bylo ticho. Nebývalé. 

***

Konec směny, sprcha a cesta domů. Jenže, Petrovi se domů nechtělo. Nechtěl zírat na čtyři stěny nebo obrazovku. Nechtěl být prostě sám. 

Automaticky zabočil směr nejbližší hospůdka. V televizi na stěně běžel fotbal, hlasitý hovor u stolů vytvářel příjemný šum. 

První pivo. První gól. Druhé pivo. Faul. Třetí pivo a panák rumu. Další gól, asi soupeři. Petrovi to bylo srdečně jedno. 

Periferně zahlédl za výlohou tu ženu. 

Srdce mu na okamžik vynechalo. 

Krve by se v něm nedořezal. 

Ale byl to jen mžik a bylo to pryč. 

Vyskočil, na pult hodil dvousetkorunovou bankovku a pelášil s napůl křičenou omluvou ke dveřím. Vyběhl na ulici a rychle se rozhlédl davem lidí doleva a doprava. 

Támhle! Ten záblesk dlouhých rudých vlasů. Rozum šeptal Petrovi, že je to blbost, ale na víc, než pouhý šepot se v jeho hlavě nezmohl. Petr si prodíral cestu davem lidí dál a dál, občas ji zahlédl ale přiblížit se k ní nedokázal. Zmizela mu za rohem. 

Když se tam dostal, viděl ji daleko před sebou vcházet mezi stromy parčíku. Tady skoro nikdo nebyl a Petr se mohl rozběhnout. 

Když doběhl ke skupince stromů, uvědomil si, že to není žádný parčík, ale malý hřbitov, o kterém doteď ani netušil, že v této části města je. Ona klečela u jednoho z hrobů a opírala se o malý náhrobek z bílého mramoru. 

Petrovi přeběhl mráz po zádech. Ztuhl na místě a chtěl utéct, jenže to nešlo. Vydržel jen koukat na tu klečící postavu, která dnes zemřela před jeho očima, tím si byl jistý. V jakémsi fascinovaném stavu mimo normální vnímání se krok po kroku blížil k tomu hrobu. 

Byl od ní asi pět metrů, byl si jistý, vrátil se mu ten moment. Vybavil si, jak strašně na té střeše foukalo. 

Přiblížil se na tři metry, když ona náhle obrátila tvář k němu. Petr hrozně zařval. Ona také. 

„Nepřibližuj se ty hovado! Mám pepřovej sprej!“ Hlas se jí třásl. 

Petr ztuhl na místě. Nic nechápal. Byla jí hodně podobná, ale nebyla to ona. 

Začala před ním ustupovat a obracet se k útěku.

„Počkej, já ti nechci ublížit. Promiň, nechtěl jsem tě vylekat, omlouvám se.“

Podívala se na něj uplakanýma očima a Petr poznal, že je na pokraji zhroucení. Vypadalo to, že se chce omluvit, ale místo toho nedokázala potlačit nával pláče a zase klesla na kolena. 

Petr se neodvažoval pohnout. 

Několik minut jen čekal. Znovu se mu promítal celý den, zatímco žena kousek od něj tiše vzlykala. 

Když se uklidnila, zvolna se k němu obrátila a přišla kousek blíž. 

„Omlouvám se za tu scénu, mám dnes nervy na krajíčku. Jste v pohodě?“

Petr pokrčil rameny. „Nejsem, dneska v pohodě nejsem.“

Mlčeli. 

Sedla si a pohladila reliéf andělíčka. 

Mlčeli. 

„Leží mi tu neteř, před týdnem prohrála boj s rakovinou. Bylo jí sedm, ještě jsem se z toho nedostala. A dneska…“

Hlas se jí zlomil. Snažila se mezi vzlyky omlouvat a Petr jen kroutil hlavou. 

„Neomlouvejte se to není potřeba.“

Podívala se mu přímo do očí a silou vůle potlačila pláč. 

„A dnes odpoledne se mi zabila sestra. Nedokázala to zvládnout.“

Petr hleděl kamsi do dálky, pak padl na kolena a rozplakal se. 

Leave a Reply

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..