Povídky

Nekromant

Pohřební průvod se zvolna a potichu vydal z vesnice směrem na hřbitov na kopci. Bylo potřeba uložit Joachyma k poslednímu odpočinku. Vesnický kněz pomalu odříkával píseň za mrtvé a za mírnost správců podsvětí. Odprošoval převozníka přes řeku Zapomnění, aby Joachymovu duši nenechal v kraji bloudících příliš dlouho, vždyť si ten chlapec dostatek utrpení prožil již na tomto světě.

Celý průvod ztichl ještě více, když procházeli kolem stromu, na kterém pověsili pár hodin předtím vraha. Nikdo ho nelitoval, jen paní starostová se rozeštkala. Je to hrozné, ztratit takovýmto způsobem obě děti.

Obřad byl krátký. Starosta upíral prázdný pohled někam do dálky, a paní starostová se prostě nemohla utišit.

Potom se všichni rozešli. Zvuk lopaty vršící hlínu na hrubě stlučenou rakev byl posledním rozloučením s chudákem Joachymem.

***

Noc byla jasná, s měsícem v úplňku. Stříbrné světlo zalévalo krajinu. Byla to však také zároveň jedna z těch nocí, kdy cosi cizího visí ve vzduchu. Jedna z těch nocí, kdy hospodáři mimoděk kontrolují třikrát všechny okenice, kdy lidé doma mluví raději šeptem a psi jsou zalezlí v boudě a spíš se pomočí pod sebe, než by je někdo donutil vylézt ven.

Ve stínu starého dubu, blízko hřbitovní zdi, stála nezřetelná postava. Tvář muže se dokonale ztrácela v temnotě pod kápí, a tma jako by kolem něj houstla a plížila se. Plášť z havraních per jemně ševelil ve větru, jinak bylo naprosté ticho. Do toho správného okamžiku zbývalo ještě hodně času a muž byl pohroužen v hlubokém transu meditace.

Nebylo třeba spěchat. Zařídit vše potřebné pro dnešní noc ho přeci stálo skoro rok života.

Zvedl se vítr.

Nebe se zatáhlo mraky a měsíčního světla začalo rychle ubývat. Když oblohu pročísl první blesk, muž se rozešel. Zamířil skoro do středu hřbitova. S první kapkou deště zabořil ruku do hlíny čerstvě upraveného hrobu.

Nekromant započal ve zpěvu temného hymnu v řeči, která měla být pro dobro světa dávno zapomenuta. Slabiku za slabikou oslaboval řetězy okovů smrti. Tón za tónem volal do plání za řekou Zapomnění a rozechvíval zbídačené duše. Hymnus byl o nevraživosti mezi bratry, o pomstě a vině, o jedu pomalu otravujícím mysl a o bolesti, kterou je lidské plémě schopné si dělat navzájem. Intenzitu a naléhavost stupňoval dál a dál, až našel tu správnou duši. Jako by někdo klíčem otočil v zámku.

Synu Prokletého, dílo Zatraceného.

K pomstě povolán.

K mé moci připoután.

Dvě smrti splaceny.

Potoky slz.

Oceány trápení.

Vstaň!

Nekromantovo zápěstí sevřela umrlcova ruka nelidsky pevným stiskem. Hlína se začala nadzvedávat a umrlec vylézal ze země jako nějaký odporný kus hmyzu. Končetiny v nelidských úhlech se s hlasitým křupáním ohýbaly na špatných místech a do nesprávných směrů. Nekromantova vůle nezakolísala ani na okamžik. Tohle byla nejnebezpečnější chvíle celého rituálu. Pevně pohlédl do prázdných očních důlků nového gholluma a vnutil mu svou vůlí plnou moc zaříkání.

Netvor se vzpíral, s nelidským jekotem měnil strukturu svého těla, a nejvíce ze všeho chtěl zabít toho živého tvora, který se opovážil ho vytrhnout z vlastnictví smrti. Neměl však šanci, nekromant svému řemeslu rozuměl.

Prohlížel si kreaturu a její marné snažení. Byl velmi spokojený. Pomyslel si, že tohle bude mimořádně cenný služebník, samozřejmě až dozraje a zesílí. S tím ho vypustil mávnutím ruky do lesů.

Zhruba za měsíc se vrátí. Jeho nový ghollum se za tu dobu jistě dostatečně naučí lovit a zahánět věčný neukojitelný hlad.

1 thought on “Nekromant”

Leave a Reply

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..