Povídky

STUPID LOVE STORY I.


Část 1: Pavel


Ten večer jsem se vracel ze školení v Praze. Řekl jsem si, že když už je cesta na firemní útraty, udělám si pohodlí a pojedu business třídou. Jelikož bylo úterý byla i docela dobrá šance, že v danou hodinu pojedu v kupéčku sám. Měl jsem nachystanou hromadu práce, takže sotva jsem sedl, vytáhl jsem notebook a celkově se uvelebil.
Vypadalo to dobře, začali jsme se rozjíždět, a nikdo zatím nedorazil. Pomalu jsem začal rozmýšlet, co že si to dám z nabídky palubního menu, když se otevřely dveře. Uff, jenom stevardka, která mi přinesla vodu.
Začetl jsem se do zpráv (nemůžu si pomoct vždycky když zapnu počítač zkouknu, co se stalo).
Koutkem oka jsem zachytil, že dveře kupéčka se zase otevírají. Mozek si připravil, jakou že jsem to chtěl objednávku z toho palubního menu, oči se stočily k přicházející stevardce.
Jenže to stevardka nebyla.
Do kupéčka vcupitala nádherná ženská. Koukla na mě pohledem s jiskřičkama v očích, a zeptala se mě, jestli bych jí nehodil nahoru velkej kufr.
Já na ni hleděl jak mentálně retardovanej idiot.
Strašně pomalu mi začaly fungovat a spínat jednotlivé synapse v mozku, trochu moc rychle jsem vstal a začal se sápat po tom jejím kufru. Jasně že hodil.
Všiml jsem si, že je na něm cedulka z letiště, asi přijela z dovolené.
Mrkla na mě a sedla si na protější sedadlo.
Já jako robot sedl, a pokoušel jsem se na ni nezírat. Naštěstí hned začala koukat do mobilu, asi si s někým psala. Strašně hezky se u toho usmívala.
Tok myšlenek mi přerušila stevardka, která se konečně přišla zeptat, jestli si dáme něco z palubního menu.
Chtěl jsem si dát koláček, ale jak jsem byl rozhozenej, zavrčel jsem na ni, že si dám jen latté.
Ta kráska naproti si dala taky.
Stevardka odešla.
Kráska, (strašně by mě v tu chvíli zajímalo, jak se jmenuje) koukala do mobilu.
Já koukal po očku na ni.
První, co mě zaujalo byly rozhodně její oči. Nejsem si zpětně jistý jejich barvou, ale byly jak dvě hluboký studánky plný života. Strašně rád bych se v nich utopil.
Hned další věc byla řada bílých zoubků. Měla možná malilinkatej předkus, kterej způsoboval, že její úsměv byl totálně sexy.
Je to takovej ten Julia Roberts efekt, kdybych měl její obličej rozebrat na jednotlivý části, žádná asi nebyla perfektní, dohromady to ale bylo něco neuvěřitelnýho.
Hlavně z ní dýchala veliká energie.
Navíc byla blondýnka, takovej ten inteligentní typ … žádná barbie. A to je něco na mě.
Během těch pěti minut, co jsem si ji prohlížel, na mě po očku dvakrát koukla.
Nejsem zrovna odvážnej typ, cizí holku bych takhle ve vlaku nikdy neoslovil, kdo ví, jestli má přítele? Manžela? Neztrapním se?
Takový myšlenky se mi honily hlavou asi dvacet minut. Jako obvykle to vypadalo, že zůstanu jen u nich a ona vystoupí.
Chvíli si ještě s někým psala a potom položila mobil na stolek. Koukala se z okna a občas se podívala na mě, jak předstírám, že něco důležitě píšu na notebooku.
Zdálo se mi, že chce něco říct, ale v tu chvíli nám přinesli kafe.
Pomalu jsme ho pili a já dělal, že se na ni nekoukám. Ona to dělala tak dokonale, že je asi pravda, že na mě nekoukala vůbec.
V duchu jsem se uklidnil, že je sice totálně nádherná a strašně mě přitahuje, ale že to nemá cenu řešit. Někdo jako já ji určitě vůbec nezajímá.
Jako obvykle jsem svou aktuální emocionální nerovnováhu přetavil do rychlé básně:


Cestou z Prahy, dva cizinci ve vlaku,
jako v té Sinatrově písni,
co může být a co si jeden vysní,
ticho rušené hvízdáním větru kolem oken.
Pocit určitého zklamání,
sebrat jen odvahu žít,
a sen co rozplynul se do dáli,
odvahu ticho prolomit.
Jak se jmenuješ?
Pro co chceš na kraj světa jít?
Co kdybych ti…


V tu chvíli jsem ke svému zděšení zpozoroval, že se na mě už asi minutu dívá. Srdce mi poskočilo skoro až do krku. Krásně se usmála.
“Promiň, jestli ruším, ale koukám se na tebe už chvilku a strašně by mě zajímalo, co to tam datlíš, že se u toho pořád tak usmíváš?”
Chvíli jsem ztuhl jako bych byl přistižen při ohavném zločinu. Cosi se ve mně ale zlomilo, a já věděl že buď teď anebo nikdy.
“Píšu básně.”
Podíval jsem se jí přímo do očí. Plamínky v jejích očích maličko ožily. Úsměv se prohloubil a moje srdce poskočilo ještě kousek výš až kamsi do nosu.
Podala mi ruku. “Ahoj já jsem Sára”.
“Pavel, věříš, že jsem zrovna přemýšlel, jak se asi jmenuješ?”
“No tomu bych i věřila, mně to taky zajímalo. Nechceš mi nějakou tu básničku přečíst?”
Nemusel jsem moc přemýšlet.
Bál jsem se ale, že nebude na básně. Nevypadala jako typ, co má rád poezii.
Přečetl jsem jí všech pět básní, které jsem v poslední době napsal.
Koukala se z okna, koukala se na mě. Vypadala zamyšleně.
Vůbec jsem si nepřipadal divně. Jestli jsem si nějak připadal, tak správně.
Nakonec jsem zariskoval a přečetl i to co jsem rozepsal, když jsem se na ni koukal.
Dlouho bylo ticho.
Měl jsem pocit, že jí v koutku oka svítí malá slzička.
“Bylo to moc krásný, děkuju” řekla jen a podívala se nepřítomně z okna.
Za chvíli jsme se dali do řeči, jen tak, nic vážného.
Cesta utekla strašně rychle, ona se najednou začala balit, že bude vystupovat.
Pomohl jsem jí s kufrem.
Celou dobu jsem myslel na to, že bych si měl říci o její číslo.
Vystupovala zastávku přede mnou, takže nemohla bydlet tak daleko.
Ona vystoupila, zamávala mi do okna a já si uvědomil, že jsem srab.
Přemýšlel jsem o tom dalších 20 minut, než vlak znovu zastavil a já to hodil za hlavu.
Hvězdy mi prostě nepřály… nebo jsem to byl já? A jak to sakra napravit?

Druhý díl zde: STUPID LOVE STORY II.

 Pokud se ti povídka líbí, budu moc rád pokud ji nasdílíš se svým okolím, aby si ji mohlo přečíst více lidí. Můžeš využít sdílecí tlačítka níže.  

5 thoughts on “STUPID LOVE STORY I.”

      1. Určitě, každý dobrý spisovatel si musel projít obdobím, kdy napsal spoustu braku. Hodně čtěte, poznáte tak, co dělá dobrou literaturu. At se daří!

Leave a Reply

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..